Jdi na obsah Jdi na menu
 


Létáme s elekrovětroni pro radost

30. 3. 2013

V modelářském magazínu RC Revue v roce 2009 vycházel na pokračování návod a rady jak lítat s elektrovětroni. Protože ten text obsahuje velkou spoustu užitečných rad a doporučení převzal jsem jej na tento web. Nemám sice schálení od autora textu ( nemám na něj kontakt ) k publikování na tomto webu, ale jsem si jist, že by mu to nevadilo, protože to psal pro Vás modeláře , tak nějak od srdce - asi tak jako když táta předává své zkušenosti synovi. Děkuji mu za to.

E LEKTROLET

Létáme s elektrovětroni pro radost

S modely létáme proto, že nám to přináší radost a uspokojení. To může mít více podob. Někdo má rád vzrušení doprovázející  akrobatické figury, ale  já mám v oblibě majestátní let větroně, v současné době  nejlépe s elektrickým pohonem.
Létání s větroněm je také umění. K tomu, abychom využily všechny možnosti, které
elektrovětroně mají , by nám měly dopomoct následující řádky. 
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Leopold Walek
Modelářská předpověď počasí
Při plánování létání s modely bude pravděpodobně naším prvním zdrojem informací televizní předpověď počasí. Hledáme počasí stabilní po delší dobu, tedy bez přechodu fronty, a jedním z nejdůležitějších  údajů pro nás bude směr a rychlost větru. Je třeba se v udávaných hodnotách – tedy v rychlosti větru udávané v metrech za sekundu – podle našich potřeb vyznat. Tato rychlost větru je vždy uváděna podle Beaufortovy stupnice, v které se laici příliš neorientují , ale profesionálové, tedy ti na ČT 1 (nikoli ti amatéři na komerčních televizních stanicích) přesně dodržují terminologii. Beaufortova stupnice síly větru je v připojené tabulce. Pro modeláře, kteří létají soutěžně na rovinatých letištích v otevřeném terénu, platí jako krajní hranice pro rychlost větru, hranice mezi stupni 5 a 6, tedy rychlost větru do 10 m/s. Poněkud jinou představu mají modeláři létající se svými RC modely větroňů na svazích. Pro ně je vítr kopírující  svah nosným polem, který je tím kvalitnější, čím je vítr silnější. I tady to však latí do určité rozumné míry. Nejde ale   jen o samotné létání nad svahem ,  musí se také přistát a právě přistání s modelem za silného větru je vždy velmi riskantním manévrem.
Podmínky vhodné pro rekreační létání
Pro modeláře, kteří létají rekreačně ,  lze za doporučenou horní hranici větru považovat stupeň číslo 3 – tedy rychlost větru do hodnoty 4,4 m/s. V těchto podmínkách poletí i lehké modely a létání je požitkem. Naopak létání za silnějšího větru je pak jen stáním proti větru a bojem o návrat na letiště a také bojem o přežití modelu. Počítejme s tím, že průměrná rychlost klouzání našich modelů je okolo 6 m/s. Musíme také vědět, že se rychlost větru s  přibývající výškou vždy zvyšuje, a  tak nesmíme být zaskočeni tím, že ve výšce má někdy vítr i jiný směr než u země. Ten směr může být dokonce i opačný. Ale zase vždy jen v určité
letové hladině, s přibývající výškou se opět rychlost i směr větru mění. Tyto charakteristiky se pochopitelně při bezvětří nemohou projevit, takže létání za bezvětří, vánku nebo slabém až mírném větru je to, co rekreační modelář potřebuje.
Nesporně nejdůležitější zásadou pro naše létání s modely je zásada létat vždy proti větru. V letovém prostoru před námi hledáme vzestupné proudy, kterými se pak můžeme
nechat model unášet vzhůru a k sobě, ale zase jen na svou úroveň a dost, pak už zasáhneme do řízení modelu tak, abychom model opět dostali do letového prostoru před sebe.
Vítr až překvapivě rychle dovede – třeba i ve spojitosti s bouřlivým vývojem termiky, možným nárazem či poryvem – změnit náhle svou intenzitu. Není horšího pocitu než vědět, že větrem odnášený model už nebudeme schopni přivést zpět, že se nám naopak vzdaluje a nad zemí pak nad ním ztrácíme i kontrolu zrakovou a nakonec se model zcela neřízen řítí
mezi stromy, nebo do jiných oblastí kam si to nepřejeme…
Takže: Jediný prostor, kde můžeme létat, je prostor před námi!
Denní vývoj termické situace pro rekreační létání
V prvé řadě: Co to vlastně termika je? Mezi modeláři a plachtaři je to stoupavý proud ohřátého vzduchu, který má tu vlastnost, že po nalétnutí do něj  jsou naše modely schopny stoupat směrem nahoru – nabírat výšku. Bez toho, že bychom použili motor, tím získáváme převýšení nad terénem a po dosažení maximální výšky, která závisí na viditelnosti modelu, , kloužeme   směrem dolů. Létání v termice nám tedy v každém případě prodlužuje dobu letu. Dosažení té největší  výšky v termice je prakticky možné pouze se skutečnými větroni.  Termické proudy končí většinou na úrovni oblačnosti (a v samotném mraku dosahují nejvyšší intenzity s pro větroň až nebezpečným a bouřlivým vývojem), tedy řádově většinou nad 1 000 metrů. To už je ale výška, kam na model nedohlédneme a proto je pro nás důležité opouštět termický proud včas v podstatně menších výškách.
Termický stoupavý proud bývá slangově modeláři označován jako bublina (tvořící se termický vír) nebo komín (samotný vzestupný proud). Laicky si jej můžeme představit jako pro nás neviditelnou obdobu víru tornáda v podobě, jak ji známe z filmů , kde opravdu připomíná jakýsi komín. Jenže ten náš vzestupný proud je rozměrově větší, širší a bohužel jej nevidíme.  Oba zmíněné výrazy v zásadě vystihují podstatu vývoje stoupavého proudu. Ten lze rozdělit do několika fází. Sluneční záření nejprve   ohřívá zemský povrch, který se ale neohřívá stejnoměrně. Tmavé plochy, například střechy budov a garáží se ohřívají rychleji,
zelená plocha louky  pomaleji. Nad teplejšími místy se hromadí teplejší vzduch, který jen čeká na impulz (závan větru, projetí automobilu, někteří modeláři létající volné kategorie pobíhají pod svým modelem a nad hlavou krouží s kusem oblečení – bundou, svetrem a pod ve snaze utrhnout „bublinu“ teplého vzduchu). Pak se teplý vzduch uvolní a začne stoupat. V průběhu stoupání se teplý vzduch dostává do prostředí, kde je nižší teplota a s tím i související tlak vzduchu. Vlivem nižšího tlaku zvětšuje teplý stoupající vzduch svůj objem. Se zemí spojený stoupavý proud lze pak přirovnat ke komínu. Jistě jste sami často sledovali vír, který nejprve zamete povrch země a pak se vznáší vzhůru. To je přesně ta situace – v tomto případě dokonce viditelná pouhým okem. V každém takovém případě jde o zárodek a vznik termické bubliny v té fázi vývoje termiky, kdy se masa stoupajícího vzduchu odtrhne od povrchu země. Bublina se směrem nahoru rozšiřuje, vytváří v ovzduší jakýsi neviditelný trychtýř, který má těsně nad zemí šířku řádově několik metrů, ve větší výšce i desítek , někdy i stovek metrů. Jakmile stoupající teplý vzduch dosáhne tzv. hladiny kondenzace, začne vznikat oblak. Ten se postupně zvětšuje až do doby, kdy přestane být ve směru od země zásobován teplým vzduchem. Mrak získává zřetelné obrysy a je po určitou dobu poměrně stabilní. Směrem po větru se pak jednotlivé mraky řadí za sebou, velmi pravidelně pak vytvářejí souvislé cesty, po nichž s jistotou, že najdou vždy pod mrakem stoupání, létají skutečné větroně své dlouhé přelety.Tepelná energie, obsažená ve stoupavém proudu, a energie uvolněná při kondenzaci vodních par se postupně vyčerpá. V té chvíli začíná stadium rozpadu mraku. Jeho základna se začíná rozplývat a mrak ztrácí své ostré kontury. V posledním stadiu rozpadu mraku je stoupavý proud nahrazen proudem klesavým. Za určitých okolností se tepelná energie stoupavého proudu vyčerpá
ještě před dosažením kondenzační hladiny a pak vzniká tzv. bezoblačná termika, která není doprovázena vznikem charakteristických mraků kupovité oblačnosti.
Když už jsme u metereologických podmínek, řekněme si něco o denním vývoji termické situace tak, jak je obvyklý v našich zeměpisných šířkách. Je pravidlem, že
přes noc, pokud přes naše území nepřechází teplá nebo studená fronta, se vítr utiší a ráno většinou vstáváme do klidného počasí. Myslíte si, že denní dobu od osmi do devíti (letního času do desíti) hodin nelze modelářsky využít? Přiznám se. Když mám kompletně
hotový a na funkčně odzkoušený zcela nový model, chodím dělat jeho letové zkoušky právě v té době, kdy je záruka, že na letové ploše nikoho nepotkám. Je důležité na první start se velmi soustředit, protože může přinést různá i nemilá překvapení. Snažím se sice jakékoliv nedobré projevy modelu předem eliminovat. Vždy se ale může vyskytnout nepředvídatelná okolnost, a hlavně nikdy nemohu předem vědět, jak veliké výchylky kormidel budu pro létání s tím kterým modelem potřebovat. Aby mi náhodou při prvním startu nebyly výchylky příliš malé ,  tak je nastavuji na vysílači pro první let raději větší, abych mohl korigovat i případné  špatnou polohu těžiště. Takže ten první start většinou vypadá dost neurovnaně. K prvnímu startu proto nepotřebuji radily , kteří mi ubírají na soustředění se . Teprve pro druhý start už mohu nastavit rozumnější výchylky, upravit polohu těžiště a zbavit se trémy , která každý první start bezpochybně doprovází.
Takže: ráno je velmi vhodné k zalétávacím startům, navíc bez negativních vlivů počasí.
Klidné podmínky většinou vydrží do 9. hodiny (mezi modeláři se traduje, že „devátá rozhodne“). V tomto případě cituji astronomický čas – v letním období tedy „rozhoduje“
desátá hodina. Máme tím na mysli, že tato hodina rozhoduje o rázu počasí pro ten který den. Právě v tuto dobu se obloha může zatáhnout a pak nevěští pro příští hodiny nic dobrého. Naopak se může potvrdit, že bude hezky a slunečno. Pak je důvod k tomu, aby se nestejnoměrným ohřevem zemského povrchu (každá barevně odlišná či jiným
směrem ukloněná plocha odráží sluneční paprsky jiným směrem a jinou intenzitou) začala vyvíjet termická aktivita. Nad zemí ohřáté vzduchové vrstvy se začínají nestejnoměrně
od zemského povrchu trhat a ve formě různě velkých a různým směrem rotujících bublin stoupají vzhůru.
Termické létání
Vznik termické bubliny jsme si již vysvětlili. Zbývá pro úplnost dodat, že stoupající bublinu lze vyvolat  i uměle. Modeláři létající s volnými modely, kteří nejvíc potřebují
termiku k tomu, aby jejich modely nalétaly potřebná časová maxima, si pomáhají tím, že podbíhají pod letícím modelem a mávají svlečenými košilemi, aby utržení termické bubliny od země iniciovali. Je třeba říct, že se jim to v mnoha případech opravdu daří. Stejný efekt pro utržení bubliny může mít třeba průjezd auta po blízké silnici, ale i přibližující se hrana stínu mraku na zemi. To jen abychom si uvědomili „mechanismus“ vzniku termiky. My sami poznáme zárodek termické situace především změnou síly větru (ten z výchozí klidové situace buď zesílí, nebo se naopak uklidní), ale neklamným znamením vzniku termické situace je především změna směru větru. Zapamatujme si to jako zásadní pravidlo! Tyto jevy hodnotíme vždy právě v místě, kde létáme, kde stojíme s vysílačem.
Termická bublina sebou povětšinou vynáší i vlhkost, kterou sluneční záření „vysálo“ ze země. Tak vlastně vznikají mraky nad námi. Jejich tmavé základny signalizují, že k nim vede stoupavý proud. A to je zároveň odpověď na otázku, jak vysoko je termika schopna náš model vynést. Právě k základně takového mraku. To bývá v průměru od tisíce metrů výše, a jak už víme, na takovou vzdálenost už ani náhodou nejsme schopni model vidět. Takže
jeho návrat na zem je sice jistý, ale kde a kdy to bude, už opravdu není v našich silách vědět.
Jakou mají šanci naše rekreační modely postavené klasickou technologií pro úspěšné termické létání? Daleko větší, než si myslíme. Právě díky tomu, že modely jsou z lehkých konstrukčních materiálů (balza, překližka, papír či fólie), jsou i jejich letové hmotnosti malé, modely jsou pomalé a mají velkou šanci samy se ustředit ve stoupavém proudu nebo alespoň jejich ustředění je snadné. Tyto modely navíc na přítomnost stoupavého proudu reagují způsobem, který pilot rozpozná, a může hned na naletění stoupavého proudu reagovat zatáčkou. Zejména modely větroňů na elektrický pohon mají tu nejvyšší šanci najít stoupavý proud. Odhadnout totiž správný okamžik startu tak, aby model startoval přímo do termického závanu, je nesmírně na zkušenosti náročná záležitost. Tuto disciplínu ovládají zejména modeláři, kteří se dříve  věnovali létání s volnými modely na gumový pohon. Ti totiž po natočení gumového svazku v modelu čekali na projev vzniku termického závanu někdy i okolo dvaceti minut a vědomě se tak připravovali o ty nejhodnotnější otáčky natočené gumy. Věděli však, že čekání na „závan“ se jim vyplatí, protože hodit pak model přímo do stoupavého proudu dosaženou konečnou výškou motorového letu zajišťovalo dlouhý čas letu, vždy převyšující potřebné maximum. Na soutěžích volných modelů, kde létaly desítky modelářů s modely větroňů a modelů na pohon gumovým svazkem či spalovacím motorem, bylo impulzem pro start především pozorování letu modelů, které v té době již byly ve vzduchu; pokud tyto modely již stoupaly v termice, bylo hračkou na ně navázat. U modelů větroňů na elektrický pohon, kde můžeme vícekrát zapínat motor a znovu stoupat, je situace velmi zjednodušena tím, že vlastně máme celou dobu letu šanci nově vytvořený stoupavý proud nalétnout – rozhoduje zde tedy časový faktor. Čím déle jsme ve vzduchu, tím více šancí a intervalů je pro vývin stoupavého proudu. Že i tady funguje zákon zlomyslnosti, totiž že se stoupavý proud vyskytne právě v době, kdy už nemáme příliš energie v akumulátorech a pro bezpečné přistání pak raději termiku opouštíme, to už je jiná věc. Měli bychom ale i tuto příležitost využít ke dvěma, třem zatáčkám pokusu o ustředění modelu ve stoupání a pak hned navázat úlohou řízeného nuceného sestupu. Je to ta nejlepší škola a bude se nám to příště hodit. Někdy se stane, že model shodou okolností naletí stoupavý proud už v průběhu motorového letu. Jak to poznáme? Při neovlivněné stoupavé spirále, jejíž normální trasu už máme na našem modelu odpozorovanou, stoupá model pod námi stanoveným úhlem za vrtulí. Když však najednou model zmenší úhel stoupání a jako-
by zvedne ocas (takže stoupavá spirála vypadá jako plošší) a stoupání se přesto zrychlí, jsme v komínu. Využijme toho! Za stejnou dobu jako jindy nastoupáme s motorem
určitě jednou tak velkou výšku.
 Velmi časté je pospíchat do té části oblohy, kde jsme objevili kroužící ptáky, ponejvíce káňata. Nemá to chybu. Ale! Už po řadu let pozoruji chování modelářů – pilotů, kteří jsou taky „lidmi“. Někteří z nich zcela bez uzardění namíří svůj model na plný céres do středu
komína obsazeného ptáky. Způsobí pochopitelně paniku a ptáci, jimž to nebe patří, ve stresu odlétají. Správný modelář vystačí s tím, že má viditelně označeno jádro stoupavého proudu. Ten pak zespodu naletí a postupně bez nejmenších problémů dál vytáčí v plné symbióze se skutečnými letci potřebnou výšku. Rozdíl v chování ptáků je na první pohled patrný – v tom pří-padě pro ně model neznamená nebezpečí. Vyzkoušejte sami, letový dojem společného letu s ptáky je nádherný. Projevy modelu při nalétnutí termického komínu. Pokud je v okamžiku vývoje  stoupavého proudu model ve vzduchu ve fázi kluzu, můžeme okamžitě čekat jeho reakci na nalétnutí termiky. Jaká že to reakce bude?
Říkám sám pro sebe tomu efektu „hemžení“. Stabilně a klidně letící model najednou zpomalí a vykývne se okolo příčné osy. Tyto pohyby nejsou příliš výrazné, ale musíme se naučit je uvidět. Na výkyv navazuje začátek samovolného (bez pokynu od ovládací páky vysílače) zatáčení modelu na jednu či druhou stranu. Znamená to, že model byl právě vyveden z rovnováhy naletěním vzdušného vzestupného proudu. Pokud  tedy máme zájem stoupání využít, zkusíme modelu pomoct dokončením zatáčky. A tady je třeba rozlišovat:
Naletěl-li model okraj vzestupného proudu tak, že byl z komína vyhozen mimo, protože se komín točí opačně, model se zrychlí a klesá. Pro nás to znamená změnit smysl zatáček, komín znovu naletět, model v něm ustředit a pak stoupat. Musíme si zároveň uvědomit, že
termický komín nestoupá od země svisle, ale je mírně skloněn po větru. Úhel sklonu je většinou menší, než čekáme, rozhodně není nutné s modelem vytáčet komín a couvat
rychlostí přesně podle právě vanoucího větru. Jde totiž o trychtýř. Směrem k jeho okraji obvodová rychlost a tedy i schopnost vynášet model nahoru klesá a v oblasti termického komínu se zpomaluje i účinek větru. Velmi názornou školou termického létání je sledování letu ptáků. Pochopitelně těch, kteří nelétají jen proto, že jim to příroda nadělila, ale i pro radost z letu. Především hojná káňata, u nás na Ostravsku v oblasti opuštěných důlních výsypek i kormoráni, volavky, čápi, na nedalekých horách orli skalní. Pokud létáme s ptáky v jednom komíně, snažíme se dodržovat letovou disciplínu, nezavdáváme útočením na ptáky (jak inteligentní) důvod ke stresu hejna. Ptáci se odmění tím, že nám
budou přesně signalizovat pohyb vrstvy stoupajícího vzduchu ve směru po větru. Pokud změní smysl zatáček, pak na rozdíl od nás vědí, proč to dělají. Jeden směr rotace komínu je totiž efektivnější, jenže my sami nejsme schopni rozeznat, který. Uděláme to tedy podle nich, vždy se to vyplatí ve zrychlení stoupání modelu. Pokud se nám podaří ustředit model v komíně (popíšeme dále), je taktickým prvkem snaha zůstat
v něm co nejdéle – tedy sledovat jej tak dlouho, jak je to možné s ohledem na viditelnost modelu a vydatnost stoupání; hlavně nesmíme zaletět po větru, protože se může stát, že už se nevrátíme na místo startu. Je výhodné létat pod kupovitými oblaky na jejich návětrné straně a pod tmavší částí základny mraku, kde je stoupání vždy nejvydatnější. Jakmile pozorováním modelu zjistíme, že už nestoupá či dokonce klesá, okamžitě oblast
opouštíme a přeskakujeme k dalšímu mraku. Při vyhledávání stoupavých proudů hraje důležitou roli i znalost místních poměrů – tedy míst, kde se stoupání vyskytuje nejčastěji, nebo opačně. Pokud víme, že v předpolí oblasti, kde létáme, je terén skloněn tak, aby byl nasvětlován co nejkolměji slunečními paprsky, je možné předpokládat častější vývin termiky. Totéž platí i pro lokality, kde se nacházejí suchá pole, zrající lány obilí a podobně. Naopak nad souvislou vodní hladinou termiku neočekávejme nikdy, vždy zde (nižší teplo-ta) najdeme spolehlivě jen klesání. Jistě už si sami vyvodíme, že totéž platí pro oblast lesa, ovocných sadů, zoraného pole.Při kroužení ve stoupavém proudu je nutné si uvědomit několik zásad:
a) stoupavý proud má průměr od několika desítek po několik stovek metrů, jeho průměr se vždy zvětšuje s rostoucí výškou;
b) rychlost stoupání není ve stoupavém proudu stejná. Největší stoupání je v jeho jádru, směrem k okrajům slábne;
c) jádro stoupavého proudu je většinou v jeho středu;
d) stoupavý proud může mít i několik jader;
e) stoupavý termický proud má přibližně kruhový průřez;
f) při kroužení ve stoupavém proudu nelétáme minimální rychlostí, ale naopak rychlostí velkou a s velkým náklonem modelu.Pokud je model zalétán takovým způsobem, že dokáže díky své stabilitě, dodané kvalitně provedenými negativy konců křídla, létat
sám bez řízení, necháváme jej po nalétnutí termického komína letět bez zásahu do řízení. Takto zalétaný model si totiž sám stanoví míru náklonu v zatáčce a sám se do jádra
stoupavého proudu ustřeďuje volbou optimálního poloměru zatáčky. Náklon se nám bude ze začátku zdát až příliš vysoký (okolo 30°) a ze země to vypadá, jako by model chtěl padat k zemi sestupnou spirálou („šturckou“), ale vydržme se dívat ještě chvilku a poznáme, že model stoupá, a to díky zvýšené rychlosti, kterou takto zvoleným náklonem získal. Asi vám to bude připadat jako myslivecká latina, ale přísahám, že v termice létám se svými modely s rukama složenýma za hlavou (s pákami vysílače v nule) a jen zírám. Stačí mi to. Ještě se mi to neomrzelo. Přestože je model řízený, chová se v takové situaci (pokud mu to umožníme) jako volný – a ty přece v termice létají samy, a skvěle!Ne všechny modely větroňů však mají tuto schopnost chybí-li jim na koncích křídla negativy, nemají správně umístěné těžiště nebo mají příliš vysoké plošné zatížení. Kde to jen jde, snažím se vnutit se a žebrat cizí modeláře o půjčení vysílače, abych si mohl
ověřit, jaký že to (dávno zalétaný) model právě řídí, jaké má tento model schopnosti, nakolik je stabilní a pro pohodové až rekreační létání vhodný. Mohu ze svých zkušeností zodpovědně prohlásit, že 90 % modelů neprošlo až do konce všemi fázemi zalétávání a létání s nimi mi právě proto nepřipadá pohodové.
Ustřeďování ve stoupavém proudu v případech, kdy model sám je na to tupý, je
záležitost, kterou se učíme léta. Střed stoupání – tedy oblast, kde je stoupání největší – pochopitelně nevidíme. Jeho polohu musíme během prvních dvou, tří zatáček v oblasti stoupání odhadnout. Tady právě uplatníme dříve nabyté zkušenosti. První okruh tedy nijak zásahem do řízení neupravujeme, protože slouží k získání představy o velikosti komínu a polohy jádra. Pro vlastní ustřeďování modelu ve stoupavém proudu – pokud to náš model neumí sám – slouží tři základní způsoby: ustřeďování protažením kruhu, ustřeďování utažením zatáčky a ustřeďování změnou smyslu zatáčky. Při kroužení můžeme v takovém případě jednotlivé způsoby střídat s ohledem na okamžitou situaci.Protažení nebo utažení zatáčky jen změní polohu modelu vůči jádru stoupavého proudu. Změnu smyslu zatáčky volíme v tom případě, kdy jsme nalétli na okraj termického proudu, a to tak, že nás
komín vyhodil ze stoupání ven. Poznáme to podle ostrého vychýlení modelu kolem podélné osy, které nebylo způsobeno zásahem do řízení. To je nápověda k tomu, abychom změnili smysl zatáčky a byli do točícího se stoupavého proudu vtaženi; zároveň už můžeme s velkou dávkou pravděpodobnosti odhadnout polohu jádra stoupavého proudu. Vůbec se také nedivme, pokud model právě v tomto okamžiku samovolně změní smysl zatáčení – to jen příroda vyhrála nad účinností směrovky a takto stanovené zatáčce se tedy vůbec
nebráníme.Upřednostnit některou z uvedených metod nelze, musíme si je pro létání nacvičit všechny, protože   vždy budeme používat jejich kombinaci. A teď je na místě znovu připomenout stále a obecně platnou zásadu: Létejme před sebou, a to pokud možno co nejdále! Můžeme tak sledovat polohu trupu vůči horizontu a rozeznávat polohu modelu. Pokud totiž létáme přímo nad hlavou, nerozeznáme nic, dokonce ani to, zda náš model nalétl stoupavý proud.Sami se postupně při létání seznámíme s tím, že termika má nesmírnou sílu, kterou dovede uplatnit na našich ne právě ocelových modelech. Dobře ustředěný model udělá v komíně dvě zatáčky a už je o sto metrů výš. Průměrné stoupání uvnitř takové teplé bubliny se ve výškách mezi 100 a 3 000 metry pohybuje od 1 do 6 m/s, pod silně vyvinutými oblaky (kumulonimby) však může činit i 7–8 m/s. Jen pro ilustraci: Přímo v mraku dosahuje stoupání hodnoty až 30 m/s! Naopak v klesavých proudech
se rychlost klesání pohybuje okolo 2 m/s, jen výjimečně až 5 m/s. Takže termické komíny si s našimi kilogramovými modely poradí hravěji než třeba s ptáky. Ti totiž na rozdíl od našich modelů mají daleko větší – pro let nevýhodné – zatížení na jednotku nosné plochy.
Ještě že to nevědí.
Řešení krizových situací
Je krásné stoupat s vypnutým motorem pod mraky, zakrátko však přijdou ke slovu sebezáchovné pocity. Model se začíná zmenšovat a k okamžiku zmizení ze zorného
pole či jeho vletění do oparu, který ze země ani nezpozorujeme, stačí i několik sekund. Nezbývá než termický komín opustit a směřovat do bezpečnějších letových výšek.
Dobře se to řekne, hůře udělá. Za nejspolehlivější způsob opuštění stoupavého proudu lze označit uvedení modelu do vývrtky. U větroňů to není tak jednoduché, málokterý typ se nám vůbec podaří do vývrtky uvést. Ve větší výhodě jsou modeláři, kteří mají své modely
opatřené brzdicími štíty, osobně je ale nemám rád. U modelu vysunutí štítu zruší obtékání a vztlak snad celé střední části křídla a model klesá k zemi jako kámen. Daleko lépe se v této funkci uplatňují zejména vztlakové klapky na odtokové hraně střední části křídla,
jejich sklopení o úhel cca 60° zbrzdí letovou rychlost modelu natolik, že jej můžeme velmi účinně plnou výchylkou výškovky přivést k rozhodnému sestupu bez toho, že by model při klesání zrychloval, a nehrozí tedy v žádném případě obávané třepetání křídla. Model
sestupuje bezpečně, navíc stále směrově řízen.Pokud model není takto vybaven, musíme se při řízení sestupné fáze letu obrnit velkou trpělivostí. Nic nesmíme uspěchat, chce to
pevné nervy, protože na křídlo modelu budou při sestupu působit nepředstavitelně velké síly. Otočíme model po větru, abychom odečetli jeho rychlost od rychlosti modelu, a začneme model sice mírně, ale neustále tlačit výškovkou k sestupu v přímém letu. Tlak na výškovku nesmí povolit, jinak model opět vyplave a přebytkem rychlosti i působením vzestupného proudu dosáhne ještě větší výšky, než měl, když jsme sestup začali. Abychom se nedostali daleko za sebe, uděláme na naší úrovni táhlou zatáčku o velikém poloměru,
ve které stále model opatrně tlačíme dolů. Teď už musíme (opět přímo) klesat proti větru, a to o poznání opatrněji, rychlosti se načítají. Práce s ovládacími pákami vysílače musí být v této fázi sestupu velmi jemná, ale zcela rozhodná. Sestup nesmíme uspěchat, mohli
bychom totiž přivodit destrukci modelu ve vzduchu, ale s ubývající výškou se i naše nervová soustava zklidňuje a postupně získáváme nad modelem plnou kontrolu. 
Takovýto sestup obvykle končíme přistáním modelu. K usnadnění sestupu modelu
máme ještě jeden fígl, ovšem jen v tom případě, že jsme předtím
nevyčerpali všechnu energii, kterou jsme nahoru nesli v pohonném akumulátoru. Jinak řečeno: Pokud máme ještě v akumulátoru energii, pustíme při zahájení sestupu motor, a to s tak malou dávkou plynu, aby se vrtule jen tak tak převalovala. Polohu ovládací páky plynu na vysílači musíme pro tento manévr znát předem, protože žádný motor nezabírá ihned po vychýlení ovládací páky z dorazu minima ke středu. Pomalu se protáčející vrtule je velmi účinnou brzdou, která zpomalí rychlost modelu v klesání a tím zcela zásadně zvýší šance k bezpečnému návratu modelu na zem. Jde o stejně hodnotný účinek, jako bychom měli na modelu brzdící klapky.Velice často nastávají situace, kdy se model ztratí ze zorného pole. Stačí, aby na plochu přišel jiný pilot, který nás pozdraví, my se k němu otočíme s odpovědí a je vymalováno. Poté, kdy se očima vrátíme do letového prostoru, najednou zjistíme, že model je pryč. Nevidíme po něm ani stopu, jen víme, že tam někde je, protože jinak to možné není. Co se stalo? No přeostřili jsme oči z pohledu do dálky na jediný pohled na blízko a pak už se oko nepřeostřilo zpět na původní vzdálenost do dálky. Není to známka špatného
zraku, je to zcela přirozený jev  oční čočky, která zkrátka takto funguje. Obyčejně pak stačí,
abychom – zatím ještě v klidu – požádali přátele vedle nás, ať nám pomohou model na obloze najít, a přibližně jim označili prostor s udáním výšky, kde jsme model viděli naposledy. Přitom se snažíme bez vizuálního kontaktu  s modelem kroužit, protože pokud je v poloze, kdy letí od nás pryč, pak jej neobjeví ani bystrozraký. Většinou to pomůže, vždy má někdo „zaostřeno“ správně. Horší je situace, kdy létáme sami, navíc (nevíme o tom) je třeba model v poloze, kdy letí přímo proti nám nebo od nás a je tedy k nám natočen tak malým průřezem, že se oko nemá čeho chytit. Cítíme, že začínáme panikařit. Buďme na tuto situaci teoreticky vybaveni, každého to totiž čas od času potká. Jediné, co uděláme,
je posunutí trimu směrovky od neutrálního středu do poloviny jeho možné krajní polohy (jinak řečeno o čtvrtinu dráhy) doleva či doprava. Tím si zajistíme, že model nepoletí přímo neznámo kam, ale bude ve větších či menších kruzích kroužit, a protože jsme létali od sebe proti větru, budou se létané kruhy přibližovat k nám. Teď už v klidu můžeme čekat i minuty, než model znovu objevíme. Pro jeho záchranu jsme udělali to nejlepší.
Platí to obecně jak v případě, kdy se model ztratil v přízemní inverzi, tak i ve výšce. Podle toho odhadneme i vzdálenost, kterou model pro sestup může po větru v kruzích uletět. I kdybychom jeho přistání neviděli, dohledáme ho přesně ve vytčeném směru jako ulétnutý volný model. Bude vždy daleko blíž, než si myslíme.
S přicházejícím odpolednem v letních měsících vývoj termiky vrcholí. Po 18. hodině letního času se již výrazně projevuje úbytek slunečního záření, termika slábne, až prakticky se západem slunce zaniká zcela. Je tu však ještě jedna pro mne nejmilejší denní doba a jeden
letový fenomén.
Létání v podvečeru
Už jste mezi modeláři slyšeli termín „večerníček“? Je to druh letových podmínek, kdy startujeme v pozdním podvečeru po uklidnění větru a v době, kdy se sluníčko začíná pomalinku a pak stále rychleji blížit k obzoru. Slunce celičký den svými paprsky pečlivě vyhřívalo zem. Pravidlem pak je, že přichází doba, kdy vzduch se pomalinku ochlazuje a vyhřátá zem s větší teplotní setrvačností začne vykazovat relativně vyšší teplotu než vzduch nad ní. Takže nad zemí vzniká jemné vertikální proudění směrem nahoru (to je ten večerníček), které už zdaleka nemá intenzitu termického komínu, ale přesto dokáže velmi
výrazně kluz lehoučkých modelů ovlivňovat tak, že skoro nechtějí na zem. Čas jejich kluzu se neuvěřitelně prodlužuje, létání je zcela bezpečné, na modely je skvěle vidět.
Plachtaři tuto termiku neznají, pro ně je málo vydatná. Modeláři startující s modely větroňů na gumicuku také ne, nedosáhnou dostatečné výšky. Takže masové rozšíření letů
v podmínkách večerníčku dovolil až rozmach modelů větroňů s elektropohonem.
To je ta doba, kdy se na naší ploše v každý den, kdy je vhodné letové počasí, sejde po práci maximální počet přátel. Všichni jsou vybaveni židličkami, elektrovětroni a jedinou naplno nabitou    akumulátorovou sadou. Startujeme totiž k jedinému startu, všichni v průběhu několika málo minut, a v motorovém letu se snažíme nastoupat co největší výšku. Máme již ověřeno, že ve větších výškách jsou oblasti tohoto jemného stoupání velmi rozsáhlé a
nejstálejší. Po dosažení letové hladiny okolo 300 metrů (přes den bychom si to nedovolili, bylo by to o ztrátu modelu v případě nalétnutí termického komínu během několika sekund) nasazujeme po prvé na kluz. Modely kloužou bez viditelně ubývající výšky, putují po obloze buď ve formacích, nebo jednotlivě na všechny strany, protože večerníček funguje po celé obloze. Sedíme na židlích za sebou jako v biografu, o slovní špičkování není nouze. Atmosféru podvečera dokreslují zlatavé paprsky zapadajícího slunce a kondenzační páry z linkových airbusů ve směru z Polska na jih, jejichž hustě využívaný letový koridor vede přímo nad naší plochou. Vždycky se najde někdo s „vysoce odbornou radou“ k uvolnění letového koridoru pro dopraváka. Dlouhým kluzem jako by se znovu nabírala síla pro akumulátory, ve výškách okolo 200 metrů proto nasazujeme na další motorový let a pak na další a další dlouhý kluz. Oproti běžným podmínkám přes den létáme s našimi modely v takový podvečer zhruba dvojnásobné časy. Pravda, adrenalin to není, ale ta pohoda – tu nezná nikdo, kdo nemá k dispozici model větroně na elektropohon s dostatečnou výkonností
k výletům na hranici okolo 300 metrů. To je zcela nový modelářský zážitek. Stojí za to nenechat si jej ujít. Létání v terénu Mezi dosud nepopsané a zcela neprávem opomíjené disciplíny rekreačního létání nesporně patří létání v terénu. Jak jinak totiž nazvat létání na svazích malých kopců, převyšujících okolní terén, které však nemá nic společného s klasickým soutěžním svahovým létáním. Pro tento způsob létání lze využít všechny kopečky v našem blízkém okolí přesahující okolní terén s výhodou, že většinou jde o zatravněné lokality. Nikomu zde nevadíme, máme ničím neomezený vzdušný prostor pro létání a většinou i rozhled, který bere za srdce a obohacuje letový zážitek o krásu krajiny. Můžeme sice využít i všechny lokality, které dosud využívali svahoví modeláři, dokážeme zde však létat v podmínkách, které oni označují za slabé – tedy za vánku a mírného větru, kdy oni jen sedí a s dávkou smutku přihlížejí. Velmi cenné tipy na prostory pro létání můžeme
obdržet od modelářů, kteří létají s volnými magnetem řízenými větroni. Právě oni využívají svahy, které svým umírněným a povlovným sklonem  přesně vyhovují našim potřebám. Zcela spolehlivě najdeme tyto letové prostory i v cizím prostředí na turistických mapách, kde
jsou označeny červenou kružnicí s růžky po obvodu. Tak jsou znázorněna místa s kruhovým výhledem, tedy ta, která pro start modelu vyhoví všem směrům větru.Výběr letového počasí pro tento způsob létání je náročnější o to, že musíme využít znalostí terénu a vědět, na kterou stranu je ten který kopec holý a bez překážek, a podle směru a předpokládané rychlosti
větru zvolíme tu správnou lokalitu. Pokud jde o letovou techniku, snažíme se především o to být vybaveni technologií na 2,4 GHz, abychom předešli všem komplikacím spojeným s tím, že se pohybujeme mimo „modelářskou civilizaci“. Nikoho tak nebudeme ohrožovat a sami budeme bezpečně létat. Modely zde uplatníme rozměrově menší už jen proto, abychom neměli problém nést je s sebou jako součást turistické výbavy do letového prostoru, ale svůj význam má i větší odolnost menšího modelu při přistání v členitějším terénu. Pro tento druh létání vy užívám model Belami (plán RC revue č. 65) přenášený ve vaku s kapsou pro křídlo a oddělenou pro trup, opatřeným popruhem a dvěma malými suchými zipy. Při-
znám se, že někdy tahám model ve vaku na ramenou celý den bez toho, že bych si polétal, protože vždy spojuji turistiku s tímto způsobem létání. Jedno nebo druhé se povede vždy, a když pak počasí vyjde pro oba zážitky, není nic, co by bylo krásnějšího a hodnotnějšího.
Spoustu nádherných letových terénů jsem  v našem velmi blízkém okolí našel po úplném otevření hranic s Polskem, když už nemusím využívat turistické přechody, ale mohu si zkracovat cestu do letových lokalit v okolí Visly, Szczyrku a Brenny nejkratšími přístupy. Za nejhezčí a letově nejhodnotnější terén považuji kopec Ochodzita v obci Koniakow, který leží 6 km po přejezdu státní hranice bývalého přechodu Bukovec poblíž Jablunkova. Pro
majitele GPS 20°07´30´´ východní šířky a 49°27´52´´ severní délky. Až těsně pod vrchol přijedeme po veřejné silnici autem a využitelný letový prostor s převýšením 350 m nad
okolní (nádhernou) krajinou je vlastně kruhový s možností zcela bezpečného přistání na plochém vrcholu. Na parkovišti je motel s možností stravování a ubytování – vše (jak je
ve zdejším příhraničí všude zvykem) za české peníze. Ve všedních dnech se to nestává,
ale o víkendech můžeme po příchodu na plochu najít další modeláře – pravděpodobně domorodce. Platí k nepsaným normám, že se jim půjdeme představit, prohlédnout si
jejich modely, pozeptat se na aktuální letové podmínky, ale hlavně domluvit si kanály pro společné ničím nerušené létání. Trocha té slušnosti nic nestojí a můžeme se alespoň chvíli na rozdíl od našich politiků chovat jako skuteční reprezentanti naší země. Taktika létání v těchto terénech spočívá v od startování modelu hozením z ruky a skoro horizontálním
odletem od svahu s maximální šetrností vůči pohonnému akumulátoru. Tím získáme bezpečné převýšení nad terénem, kde už pak jen vyhledáváme stoupavé proudy. V intervalech, kdy se jich nedostává, navazujeme na létání podél svahu, při němž náš model ve vzduchu udrží i mírný vánek proti kopci. Situace, kdy ustane vítr, která u svahových modelů vždy znamená velké nebezpečí pro model a hrozbu přistání pod stanovištěm pilota s velkou pravděpodobností poškození modelu, není pro náš letoun nebezpečná, naopak teď nastává okamžik, kdy nám přihlížející modeláři závidí: Jednoduše spustíme
motor a situaci, která se z našeho pohledu nedá hodnotit jako krizová, s klidem vyřešíme novým nastoupáním výšky.V průběhu letu musíme počítat i s tím, že nejednou budeme z velké výšky, vykroužené v termice, nuceně sestupovat do letové hladiny, odkud už rozeznáme, kde máme na modelu křídlo a kde že je VOP. Vyplatí se proto vybavit se skládací kempinkovou sedačkou a zásobou pití, jehož druh je dán tím, zda budeme na zpáteční cestě sedět za volantem, či ne. Předem si podle  druhu a kapacity svého akumulátoru zvolíme maximální dobu letu, takže velmi doporučuji stopky pro měření
letového času. Musíme si uvědomit, že uložené energie ubývá i přesto, že třeba vůbec nelétáme motorově. Mám vyzkoušeno, že po půldruhé hodině letu sem tam zkouším zabručet motorem jen pro kontrolu, jestli jsem už nepropásl pokles palubního napětí, při němž by mi BEC už nedovolil motor spustit. Okamžiky, kdy po přistání ještě chvíli posedím, než jdu pro model, patří k těm, pro které mám modelařinu stále více rád. Kombinace zapadajícího slunka, kouře stoupajícího z komínů roztroušených beskydských samot a dalekých rozhledů zcela spolehlivě bere svou krásou dech. Tož „o tom to, chlopi, je.“